Ma Prem Sugandho – O mysli a srdci

Dovolte mi sdílet jednu příhodu, která se mi stala na jednom kurzu, který jsem kdysi navštívila. Byla jsem tam se svým partnerem. Kromě jiných věcí jsme se tam učili různé techniky, jak pracovat se srdcem. Když mluvím o srdci, nemyslím tím srdce v jeho fyzické podobě. Mluvím o srdci, které my všichni známe, když prožíváme soucit k sobě samému, nebo když soucítíme s ostatními. Byla tu jedna krásná technika – Otvírání a přijímáni do srdce. A já jsem opravdu šťastná, že jsem se tuto techniku naučila používat.

Na konci semináře jsem totiž čelila velmi obtížné situaci. Zjistila jsem, že můj partner se zamiloval do jedné ženy na workshopu. Takže na jedné straně jsem se učila mít otevřené a akceptující srdce, na druhé straně jsem se ocitla v situaci, ve které bylo toto láskyplné přijetí takřka nemožné. Moje mysl se ocitla ve slepé uličce. Cítila jsem se paralyzovaná. Chtěla jsem jet domů a někam se ukrýt. Opravdu jsem jela domů – sama. A cítila jsem se velice špatně a najednou jsem si v duchu řekla – proč nezkusíš tu metodu, co ses naučila na semináři? Vyzkoušej to a uvidíš, jestli ti to opravdu pomůže. V okamžiku opravdového smutku a emociální krize jsem sama sobě dala striktní pravidla, např.: Neopustíš dům, vypnula jsem telefon, televizi (nezapínala jsem ji), a prostě jsem se rozhodla odstranit všechno, co by mě rušilo v tom prozkoumávat všeho toho, co (jak jsem cítila) prozkoumat potřebuji. Asi si umíte představit, že to přineslo spoustu emocí. Když se jim nebráníte, je to jako sedět na sopce.

Brečela jsem, rozzlobeně jsem bušila do polštáře, byla jsem smutná a paralyzovaná a znovu jsem brečela. Po nějaké chvíli jsem se cítila dostatečně klidná, abych si mohla sednout, zavřít oči a dělat svoji meditaci. A ta meditace je velmi jednoduchá.

Zavřete oči a přijměte všechno, co se děje a co cítíte do svého srdce. Jen to přijměte, jak nejvíce to jde.

Teď to zní velice jednoduše, ale není to tak jednoduché vzhledem k té situaci, ve které jsem byla. Byly chvíle, kdy jsem se naštvala a opravdu jsem chtěla zvednout telefon a říct mu, jak hnusně se ke mně zachoval. Byly tam chvíle, kdy jsem si myslela, že se ztrácím a že se z toho všeho zblázním. Tak jsem zůstala i s těmito pocity a vzala jsem si je do srdce.

Je jasné, že to nějakou chvíli trvalo, než se mnou začaly tyto techniky něco dělat a já zjistila, že něco přece jen krystalizuje v mém nitru. A první, co vykrystalizovalo, byl pocit, který jsem v souvislosti s žárlivostí nečekala – byla to bolest, bolest v srdci. A já jsem pak ptala sama sebe – vždyť žárlím – tak proč cítím bolest? A když jsem šla hlouběji, tak jsem náhle pochopila, že jsem se srovnávala s tou druhou ženou, a nejen, že jsem se s ní srovnávala, já jsem sama sebe dala níže než ji. Ani jsem jí neznala, viděla jsem jí jen těch pár dní a vůbec jsem nevěděla, kdo a jaká skutečně je. A jak jsem ji nad sebe povýšila, způsobila jsem si spoustu bolesti, protože jsem si připadala ošklivější než ona, méně důležitá a méně zajímavá než ona. A když jsem si to uvědomila, bylo to, jako kdyby mi někdo rozjasnil srdce. Uvědomila jsem si, že tohle nemusím dělat. A že to můžu HNED stopnout. Tady a teď. A to byl průlom v mém srdci. Dovolilo mi to také vidět to, co jsem v těch dnech vidět nedokázala – tu krásu, kterou mám vevnitř, venku, moji inteligenci – prostě všechny pozitivní kvality, které si ve svém životě nesu. Byla to nádherná zkušenost – prostě se jen přesunout od té bolesti k hlubokému uvolnění a radosti v mém srdci. Dnes tomu říkám transformace (přeměna). Tenkrát jsem nevěděla, co to bylo. Prostě jsem byla ráda, že jsem se zbavila té bolesti. Ona se samozřejmě vracela, ale už to bylo jiné. Začala jsem se vracet do běžného života, začala jsem se stýkat s lidmi, už jsem se nepotřebovala skrývat.

Všechny dlouhé krize v sobě mohou skrývat tento úžasný okamžik transformace. A teď – proč vám to tu vykládám? Všichni tyto momenty známe, když si naše mysl neumí poradit s různými situacemi – a nezáleží na tom, jak jsme trénovaní a sofistikovaní. Prostě jsou tu jednoduše okamžiky v životě, které nejsou logické – např. to, že mě můj partner opustí s jinou ženou. To není o logice. A přináší to pocity, které pro nás coby dospělé nejsou „vhodné“. A my prostě nerozumíme, odkud přicházejí a proč jsou tak silné. To je obvykle moment, kdy ke mně klienti přicházejí – jejich mysl je totiž nedokáže dovést k řešení jejich problému. A pro dospělého je opravdu obtížné, čelit pocitu bezmoci a pocitu, že nedokáže mít situaci pod kontrolou. Doteď si s tím dokázali poradit a náhle to nejde. Existuje velice zajímavý neurologický výzkum faktu (fenoménu), proč racionalita a emoce jsou v určitém rozporu, proč jsou tak oddělené. Artur Janov, známý americký psycholog a psychoterapeut, který je otcem (zakladatelem) Primární terapie (doporučuji se s touto terapií seznámit), napsal knihu Primární křik. Popisuje v knize, že náš mozek obsahuje oddělené divize, kde jsou v jedné sekci naše emocionální vzpomínky, a v další sekci je naše odpovědnost a racionální chápání světa. A toto „oddělení“ těch sekcí na nás jako dospělé má velký vliv. Když např. dospělý má zkušenost s tím, že byl odloučen od někoho, koho miloval, nespouští to jen jeden proud bolesti, spustí to další emocionální vzpomínky ukryté v emocionální paměti. A pak přichází okamžik, kdy se dospělý cítí tak bezmocný jako dítě. V té samé chvíli ale naše racionální mysl říká: To ale nesmíš cítit! Ty nejsi dítě, jsi dospělý!

Co se dělat v této situaci? Nesoudit, nesnažit se vysvětlovat, nepotlačovat tyto pocity, které jsou obtížné. Naopak je třeba přivést je blíž, abychom je mohli cítit, pochopit a aby bylo možné je pak vyléčit. Zde je tím léčitelem (klíčem) srdce. Není to naše mysl, která nám dovoluje cítit, obejmout, být soucitný a přijímající. To přináší kvalita srdce. A když přivádíme srdce k těmto emocím, dokážeme být soucitní, empatičtí a přijímající k jiným a k sobě samým. Když klient přijde ke mně a různě se obviňuje, nebo cítí, že v myšlení je napětí a analyzování, toto je první krok – vedu ho přímo k srdci. To je mimochodem náš velký zdroj kdykoliv, a obzvláště, když jsme v emocionální krizi. Když klient jde blíže k těmto pocitům a dovoluje si je cítit, perspektiva jeho racionální mysli se také mění. Mysl začíná vidět situaci s nadhledem a přestává být tolik kritická. Jsou tu dvě reality – cítíme buď jako dítě, nebo jako dospělý. Abychom našemu tématu dokázali porozumět, nemůžeme tyto dvě reality spojovat. Dospělí by se znovu měli učit prožívat a cítit emoce. Není to nic složitého a existují k tomu nádherné techniky.

A teď můj vzkaz – Nechme srdce a mysl pracovat dohromady. Nejsou to nepřátelé. Mohou být spolu. Srdce je tak mocné. A je vždycky s námi – stačí jen jít dovnitř, spojit se s ním a učit se vnímat. Můj názor je, že srdce by mělo vést mysl, ne naopak. Potřebujeme trávit víc času se svým srdcem. Potřebujeme vyvážit ten digitální svět a styl, kterým žijeme. Existuje spousta možností, jak to udělat, a nezáleží na tom, jaká je naše profese – ať už jsme vědci, architekti, ať už žijeme či pracujeme v dnešní technickém světě. Tak například – zaměřte na způsob naší komunikace a schopnost naslouchání – naslouchejme srdci, jděme do přírody a dejme našemu srdci prostor, uvařme vynikající jídlo a buďme přitom v srdci.

V tomto statečném novém světě, jak cítím, budeme potřebovat velkou odvahu žít náš život v srdci a srdcem. Budeme dělat ty úžasné věci, které běžně děláme, ale přece jinak – prostřednictvím srdce. A mimochodem – odvaha a statečnost pochází ze stejného kořene, který vyživuje naše srdce. Takže MYSL A SRDCE!

S láskou, Ma Prem Sugandho (http://www.sugandho.cz)